temný vnitřek věže, osvětlený pochodněmi. Její obličej ovanul závan chladného vzduchu s jemnou příměsí kadidla. Krohn začenichal a potom slabě zavrčel. Gwen s ním vešla dovnitř a dveře se za nimi s hlasitým klapnutím zase zavřely.
Ozvěna se několikrát odrazila od stěn a vrátila se tak silně, že sebou Gwen mimoděk trhla. Uvnitř bylo temno. Pochodní bylo poskrovnu a okna s barevným sklem dovnitř příliš mnoho denního světla rovněž nevpouštěla. Bylo tu ticho. Od prvního okamžiku měla pocit, jako když vstoupila do kostela.
Vzhlédla nad sebe, aby zjistila, že se věž klene ve spirále do výše. Kolem zdí kulovitého půdorysu se jako had vinula stoupající rampa. Výše už nebyla žádná okna a odněkud shora se ozýval tlumený zpěv. Tady dál ode dveří už byla vůně kadidla hustá a těžká. Chvíli co chvíli se objevovali mniši, aby záhy zase zmizeli v některém ze zákoutí. Jedni měli v rukou kadidelnice, zatímco jiní mumlavě prozpěvovali. Další byli zcela tiší, nemluvní a plížili se prostorem plaše jako stíny. Gwen musela přemýšlet, o čem tento kult vlastně vůbec byl.
„Poslal tě můj otec?“ ozval se hlas.
Gwen se překvapeně otočila, aby spatřila muže, stojícího jenom dva metry za ní. Měl na sobě dlouhou šarlatovou róbu jako ostatní a přátelsky se na ni usmíval. Bylo až k nevíře, jak moc jeho obličej připomínal ten králův.
„Věděl jsem, že dříve nebo později někoho pošle,“ řekl Kristof a pokynul rukou za sebe. „Jeho snaha přivést mě zpět do svého stáda je nekonečná. Prosím, následuj mě.“
Gwen se k němu přidala a nechala se vést na kamennou rampu, ovíjející se kolem kulovitých zdí věže a stoupající do vyšších pater. Kristof ji překvapil. Očekávala šíleného fanatika, ale on přitom vypadal milý, zdravý a velice přátelský. A především spokojený. Ani trochu nevypadal jako někdo, kdo je ztracen a omámen cizí ideologií, jak to popisoval jeho otec.
„Tvůj otec si tě žádá,“ odpověděla konečně po chvíli, když minuli dalšího z tichých mnichů. Tento ani na okamžik nezvednul oči z podlahy. „Přeje si, abych tě přivedla zpátky domů.“
Kristof zakroutil hlavou.
„To je právě ta potíž,“ odpověděl. „Otec si myslí, že nalezl jediný správný domov a úhel pohledu na světě. Já však pochopil něco jiného. Na světě může být mnoho skutečných domovů.“
Povzdechl si a vedl ji dál. Gwen se rozhodla, že jej nechá mluvit samotného a nebude alespoň z počátku nijak naléhat.
„Můj otec by nikdy nepřijal to, kým jsem,“ dodal po chvíli. „Nikdy by se to nepokusil pochopit. Zůstává ve svém starém omezeném světě – a chce mě tam stáhnout zpátky. Jenže já nejsem on – a to on nikdy nedokáže přijmout.“
„Nechybí ti rodina?“ zeptala se Gwen. Představa, že by někdo obětoval celý život jenom této věži jí připadala podivná.
„Ano,“ odpověděl stroze a překvapivě. „Velice. Rodina pro mě znamená všechno – ale moje spirituální volání je ještě silnější. Můj domov je teď tady. Sloužím Eldofovi. On je mým sluncem. Kdybys jej znala, byl by i tvým.“
Gwen uhnula očima. Zajiskření, které se mu při těch slovech objevilo v očích, se jí ani trošku nelíbilo.
„Já sloužím jenom sama sobě,“ odpověděla.
Usmál se.
„Možná právě proto máš tolik starostí,“ odpověděl. „Ovšem, nikdo v tomto světě neexistuje, aniž by nesloužil někomu jinému. I ty někomu sloužíš.“
Gwen se na něj podezíravě podívala.
„Jak to myslíš?“ zeptala se.
„Můžeš si namlouvat, že jdeš svou vlastní cestou,“ pokračoval, „ale tím klameš sama sebe. Osoba, které sloužíš, nejsi ty, ale ten, koho tvoji rodiče vychovali. Sloužíš de facto svým rodičům – a všem jejich názorům a chápání světa. Kdy sebereš odvahu jejich výchovu odvrhnout a začneš být skutečně sama sebou?“
Gwen se zamračila. Ta filozofie se jí ani trochu nelíbila.
„A namísto toho bych měla přijmout čí výchovu?“ zeptala se. „Eldofovu?“
Zakroutil hlavou.
„Eldof je pouhý prostředník,“ odpověděl. „Pomáhá nám odhodit naše staré já a najít to skutečné. Najít to, čím jsme osudem míněni být. Tomu potom musíme sloužit. To je něco, co ty ve svém světě nikdy nemůžeš pochopit. Eldof to ale dělá, propouští nás tak na svobodu.“
Gwendolyn se dívala do jeho upřímných očí a viděla, že je té myšlence zcela oddán – bylo to strašidelné. Ihned si byla jistá, že jej nic na světě nemůže přinutit, aby odsud odešel.
Síť, kterou kolem sebe ten Eldof rozprostřel, byla lepkavá a ti, které do ní chytil, ji potom už ani nevnímali. Všechno, co mu k tomu stačilo, byla trocha laciné filozofie, která stála na své vlastní logice. Gwen už nechtěla nic z toho nadále poslouchat. Čím dále se bude od té pavučiny držet, tím lépe.
Pokračovala v chůzi a snažila se ze sebe ten pocit setřást, zatímco stoupali dál v kruzích podél vnitřních stěn věže. Kam, to vlastně nevěděla, ale Kristof ji následoval, a tak to snad nebude nebezpečné.
„Nepřišla jsem sem, abych probírala detaily vaší víry,“ řekla. „Nechci tě ani přesvědčovat, aby ses vrátil k otci. Slíbila jsem pouze, že se na to zeptám a to jsem udělala. Pokud si nedokážeš vážit vlastní rodiny, já nejsem ten, kdo by tě tomu měl učit.“
Kristof se na ni zachmuřeně podíval.
„A myslíš, že si můj otec váží své rodiny?“ zeptal se.
„Velice,“ odpověděla bez váhání. „Alespoň podle toho, co jsem měla možnost pozorovat.“
Kristof zakroutil hlavou.
„Dovol mi, abych ti něco ukázal.“
Vzal ji jemně za loket a nasměroval do jedné z chodeb, odbočujících ze schodiště. Táhla se daleko a potom znovu navázala na schody vzhůru. Na jejím konci se objevily těžké dubové dveře, které když otevřel, odhalily železné mříže. Významně se na Gwen podíval.
Ta se zvědavě i nervózně zároveň zadívala dovnitř. Zhrozila se, když tam spatřila mladou dívku, sedící zcela osamoceně u okna a hledící ven. Její tvář překrývaly dlouhé vlasy. Oči měla doširoka otevřené, ale ona přesto nijak nedala najevo, že si vůbec všimla jejich přítomnosti.
„Takhle se náš otec stará o svou rodinu,“ řekl Kristof.
Gwen se na něj zvědavě podívala.
„Jeho rodinu?“ zeptala se.
Kristof
