do smíchu též a ostatní se záhy přidali. Bylo už opravdu stěží uvěřitelné, že navzdory tomu všemu, čím si prošli, stále ještě žijí.
Potom vytáhli Thora s O’Connorem zpátky na nohy a ještě je radostně objali. Jejich loď se konečně pohupovala na vodách klidně a mířila dál do té zvláštní země.
Thor spokojeně sledoval, jak se s každou vteřinou vzdalují dál a dál od té strašlivé soutěsky. Cítil se čím dál silnější. Zvládli to, propluli Úžinami šílenství, i když zato málem zaplatili strašlivou cenu. Thor si nemyslel, že by přežili, kdyby se pokusili projet ještě jednou.
„Tam!“ zvolal najednou Matus.
Všichni se podívali směrem, kterým ukázal, a užasli. Před nimi se rozkládal zcela nový pohled. Pevnina Krvavé země. Byl to temný svět, nad kterým se neustále převalovaly těžké mraky a okolní voda byla i nadále krvavě rudá a lepkavá. Země samotná byla černá jako uhel, zcela prosta jakýchkoliv stromů či jiných známek života. Vypadala jako hromada bláta a popela.
Thorovo srdce se roztlouklo rychleji, když v dálce spatřil obrovský černý hrad, postavený zřejmě ze stejného materiálu jako byl zbytek té země. Vypadal vlastně jako kdyby z ní přímo vyrůstal. Thor okamžitě pocítil, že je to místo plné velkého zla.
Přímo ke hradu vedl úzký kanál, lemovaný z obou stran hořícími pochodněmi a na konci přehrazený padacím mostem. Thor viděl pochodně i v oknech hradu a najednou si byl jistý, jednoduše to věděl, že jeho Guwayne musí být někde tam uvnitř.
„Plachty naplno!“ zavelel s pocitem nové naděje.
Družina se vrhla do akce, rychle začala vykasávat plachty a chytat do nich vítr, který tu dul o poznání silněji. Vůbec poprvé, co dorazili do této prazvláštní země, pocítil Thor špetku optimismu. Možná, že naděje na záchranu jeho syna ještě není zcela mrtvá.
„Jsem ráda, že jsi naživu,“ ozvalo se za ním.
Thor se usmál na Angelu, poklekl k ní a objal ji.
„Já jsem taky rád, že jsi to zvládla,“ odpověděl.
„Nechápu, co se to stalo,“ řekla. „V jeden moment jsem byla v pořádku, a najednou…jako kdyby mě něco ovládlo.“
Thor zakroutil hlavou a snažil se na ten pocit raději zapomenout.
„Šílenství je nejhorší nepřítel ze všech,“ odpověděl. „Naše vlastní já se může stát hrozbou, kterou nejsme schopni porazit.“
Dívka se zamračila.
„Stane se něco hrozného znovu?“ zeptala se a ustaraně si přitom prohlížela okolí. „Je tu nějaké další místo hrůzy?“
Thor se rozhlížel také. Musel přemýšlet o tom samém, když tu se najednou odpověď nabídla sama od sebe. Příliš brzy než aby byla vítána.
Ozvalo se hlasité zašplouchání, jako když se vedle lodi právě vynořila obrovská velryba. Všichni se podívali na tu nejohyzdnější obludu, kterou kdy na vlastní oči spatřili. Vypadala jako ohromná, třicet metrů dlouhá oliheň zářivě rudé barvy. Vyletěla z vody vedle lodi a doširoka roztáhla zdánlivě nekonečně dlouhá chapadla. Patřila na ně žlutýma očima plnýma zloby. Pod nimi byla mohutná tlama, plná řad ostrých žlutých zubů. Obluda vyskočila několik metrů nad lepkavou krvavou hladinu a letěla přímo proti jejich lodi, stahujíc přitom chapadla tak, aby je záhy mohla uchopit a rozlámat na kusy.
Na Thora i ostatní brzy padl její stín, oznamující, že právě unikli z jedné hrůzy jenom proto, aby se vrhli do další.
KAPITOLA DRUHÁ
Imperiální velitel znovu a znovu bičoval svou zertu a uháněl na ní napříč Velkou Pustinou po stopě, kterou sledoval již celé dny. Jeho muži se stále snažili držet za ním. Už mleli z posledního, protože jim ani teď ještě nedopřál minutu odpočinku. Jeli dokonce i v noci. Ten muž dobře věděl, jak dostat ze zerty úplně všechno a to samé platilo i o lidech.
Sám se sebou neměl sebemenší slitování a tím méně ho pociťoval se svými muži. Chtěl, aby nehleděli na únavu, horko, ani chlad – obzvláště na svaté misi, jako byla tato. Pokud ta stopa totiž vede tam, kam tajně doufal – tedy do legendárního Útesu – změní to historii Impéria navždy.
Zabořil ostruhy do zertiných slabin, až zvíře vykřiklo a vyrazilo kupředu tak rychle, že už jeho nohy téměř nestíhaly. Jezdec na to nedbal a bez přestání sledoval stopu na zemi. Už takto v životě stopoval mnohokrát a na konci každé stopy vždycky jejího autora zabil. Ještě nikdy však pronásledování nebylo tak zajímavé jako tentokrát. Věděl, že je jenom krůček od odhalení největšího tajemství v historii Impéria. Pokud se to podaří, jeho jméno se stane nesmrtelným a bude se o něm vyprávět ještě po mnoho generací.
Vystoupali na jedno z nečetných pouštních návrší, když tu uslyšel sílící hučivý zvuk přicházející bouře. Očekával, že spatří písečnou smršť, která se valí jejich směrem, ale namísto toho zůstal v úžasu zírat. To, co spatřil, sice byla písečná bouře, ale namísto aby se valila krajinou, stála jako stěna na místě a vypínala se od země až do nebes.
Na několik dlouhých minut se tam zastavili a pozorovali, zda se bouře skutečně nehýbe. Takový jev byl zcela nevysvětlitelný. Vypadalo to jako hradba ze zvířeného písku, která jednoduše seděla na jednom místě. Mohli se pouze dohadovat o tom, co leží na druhé straně. Jeho domněnka, že by to mohl být bájný Útes, se tím ještě posílila.
„Tvoje stopa tu končí,“ řekl jeden z vojáků posměšně.
„Přes tu bouři se nedostaneme,“ řekl jiný.
Velitel však pomalu zakroutil hlavou a zamračil se na ně.
„A co když na druhé straně toho písku leží něco, co stojí za objevení?“ odsekl.
„Na druhé straně?“ zeptal se voják. „Jsi blázen? Není to nic než písečná bouře uprostřed nekonečné pustiny. Na druhé straně je další ohromný kus ničeho.“
„Přiznej si porážku,“ dodal jiný. „Obraťme to domů – pokud ne, pojedeme bez tebe.“
Velitel se k nim otočil. To byla do nebe volající drzost. V jejich očích však spatřil, že to myslí vážně. Věděl, že musí rychle jednat, jestli tu vzpouru chce zažehnat.
Pohybem rychlým jako blesk sáhl k opasku, vytrhl z něj dlouhou zakřivenou dýku a snad ještě rychleji ji zabodnul do krku jednoho z nich. Muž vykřikl, padl na záda své zerty a potom se svezl na pouští podloží, které okamžitě začalo dychtivě pít jeho krev. Tu se najednou ze země vyrojilo stádo pouštních žravých brouků a během několika vteřin jej obsypali a dali se do jídla.
Ostatní to sledovali a v očích už se jim opět zračila vystrašená poslušnost.
„Ještě
