je nejlepší způsob, jak ji uctít.“
Emeline přikývla. „Asi máš pravdu.“
Společně zvedli Ashino tělo a položili ho na měkkou rašelinu. Sledovali, jak do ní pomalu klesá. Sebastian čekal, dokud nezmizela pod hladinou a vzpomínal přitom na to, jak pomohla zachránit Ashton a jak moc jí dluží za záchranu dcery.
„Musíme jít,“ upozornila ho Emeline. „Chráním nás před magií, ale pokud se objeví vrány nebo vojáci, bude to k ničemu. Musíme si pospíšit.“
Sebastian přikývl. „Tak tedy do Monthys.“
„Do Monthys,“ souhlasila Emeline.
Sebastian si nebyl jistý, co tam najdou. Jen doufal, že tam bude něco, cokoli, co by jim pomohlo přežít Pána vran.
KAPITOLA SEDMÁ
Sophia nevěděla, co dělat, ani co říct. Celou tu dobu hledala své rodiče, konečně je našla, ale hned je zase navěky ztratila. Viděla, že i Kate s Lucasem jsou stejně šokovaní z jejich smrti. Ani jeden se nehnul, ani jeden z nich nenaznačil, že by tušili něco víc než Sophia.
Té se pomalu zmocňoval smutek. Jako by nemohla uvěřit tomu, že se to opravdu děje.
„Nemůžu…“ pronesla Kate. „Nevím, co budeme dělat.“
„Já vím,“ řekla Sophia a objala ji.
Lucas se k nim přidal. Nejspíš poprvé od chvíle, co ho potkala, viděla Sophia, že se mu po tvářích kutálejí slzy.
„Kdybych je nezačal hledat, nic z toho by se nestalo,“ řekl. „Ten jed by se sem nedostal.“
„Ale pak bychom se s nimi nikdy nesetkali, ani s tebou,“ řekla Sophia. Něco takového jí připadalo nepředstavitelné. Svět, ve kterém by nikdy nepotkala svého bratra, pro ni byl nereálný.
I tak ale věděla, jak se její sourozenci cítí. Sdílela jejich smutek, protože clony, které by za normálních okolností chránily jejich mysli, byly kvůli smutku pryč. Cítila tak Katin vztek, Lucasovu záhadnost a svoje vlastní přání, aby svoje rodiče poznali už dávno. A nad tím vším se vznášel hluboký pocit smutku, který zaplňoval celý jejich svět.
Všichni tři tam tiše stáli, když do místnosti vešly postavy v duhově zbarveném hedvábí a zamířily k místu, kde seděli jejich rodiče.
„Co jste zač?“ obořila se na ně Sophia. Kate si nebrala servítky a prostě se postavila mezi příchozí a rodiče.
„Nechceme vám uškodit,“ pronesla jedna z příchozích. Byla menší než Sophia, měla tmavé vlasy a opálenou pleť. „Já jsem Aia. Lady Christina a lord Alfred čekali, že se tohle stane a zařídili se podle toho. Pokud potřebujete víc času, počkáme. Máme ale pokyny vám říct…“ Odmlčela se. „Mám vám říct, že vás měli velice rádi, ale vaše úkoly nepočkají. Není čas truchlit. Věří… věřili ve vás a—“ Zarazila se, když Kate tasila meč.
„Kate,“ pronesla Sophia jemně. „Taky mě to bolí, ale ona se nám jen snaží říct to, co nám rodiče říct nemohli.“
„Já to nechci slyšet,“ štěkla Kate. Sophia cítila, jak moc ji to bolí, ale přesto viděla, jak Kate ustupuje, napřimuje se a připravuje na to, co přijde. „Tak dobrá. Uděláme to. Čím dřív začneme, tím dřív zabiju toho parchanta, který za tohle všechno může.“
Rozčiluje se, aby nemusela cítit nic jiného, poslal Lucas myšlenku Sophii.
Sophia by si přála, aby to bylo tak prosté. Předpokládala, že se Kate rozčiluje kvůli tomu, že v Domě nechtěných byly city považovány za slabost, kterou vždy někdo využil. A když nebylo možné cítit nic jiného, byl vtek dobrou volbou.
„Už jsme provedli přípravy,“ pronesla Aia. „Pokud jste připravení vyrazit—“
„Jsme,“ štěkla Kate. Očividně nehodlala dál debatovat.
Sophia si částečně přála, aby tam mohli zůstat a podílet se na pohřbu nebo jakémkoli jiném rituálu, který měl následovat, ale věděla, že Kate tam nezůstane. Navíc, podle sdělení, které jim rodiče zanechali, se zdálo, že nesmějí ztrácet čas. Ať se ve světě dělo cokoli, zdálo se, že musejí jednat rychle, ať už se cítili jakkoli.
Pohřeb vašich rodičů bude velice uctivý, poslala jí Aia myšlenku. Sophii to překvapilo.
„Ty vládneš magií?“ zeptala se.
„Samozřejmě,“ přikývla Aia. „Tohle je Zapomenuté město. Prosím, následujte mě všichni k bráně.“
Otočila se a Sophia se vydala za ní. Sienne vyrazila vedle ní. Sophia ji pohladila a snažila se přitom potlačit vzlyky, které se jí draly do hrdla. Musela být silná. Kvůli svojí sestře, kvůli bratrovi i kvůli celému světu.
Hlavně nezapomeň, že i my jsme tu pro tebe, upozornil ji Lucas.
„Jenže ne na dlouho,“ pronesla Sophia a ta slova ji bolela skoro stejně jako ztráta rodičů. Putovali spolu, aby našli Zapomenuté město a teď se zase museli rozdělit a najít tři základní kameny.
Sophia následovala Aiu skrz město až k místu, kde stála brána. Cestu teď lemovali stojící lidé se skloněnými hlavami. Všichni se tvářili zdrceně, jako by slyšeli zprávu o smrti Sophiiných rodičů a hluboce se jich dotkla.
„Alespoň, že se společně vrátíme do Morgassy,“ řekl Lucas.
Aia zavrtěla hlavou. „Brána nás dostane tam, kam se potřebujeme dostat. Není čas.“
Lucasova ruka na Sophiině rameni bylo to jediné, co jí teď bránilo propuknout v pláč. Chvíli jí trvalo si uvědomit, co Aia řekla.
„Nás?“ nechápala.
Aia přikývla a z davu vystoupilo několik lidí. Bylo jich celkem jedenáct, muži i ženy a všichni na sobě měli zbroje, které působily podivně staromódně. Zlatě zářily ve slunečním světle. Všechny postavy byly zbrojemi dokonale chráněné a všichni měli různé zbraně. Jako by si každý z nich vzal tu, se kterou byl nejzkušenější. Někteří měli kopí a zahnuté meče, jiní zas meče rovné, vrhací nože a kovové hole. Překvapivě ale nikdo neměl mušketu nebo luk.
Jedna postava přinesla další kus zlaté zbroje. Tu si na sebe oblékla Aia, takže byla stejně dobře chráněná jako všichni ostatní. V ruce teď svírala oboustranné kopí.
„Vaši rodiče nám řekli, co se děje ve světě,“ oznámila Aia. „Našli se lidé, podle kterých se nás to nijak netýká, ale některé události
