jít musí,“ souhlasila Kate. „Kdybych pořád měla svoji moc, vyléčila bych vás. Kdybych o ni nepřišla…“
„Byla bys pořád otrokem jedné z nejstarších věcí v naší zemi,“ dokončila za ni jejich matka. „Tohle není tvoje chyba, Kate.“
„Ne, může za to vdova,“ štěkla Kate. „Ona a její přisluhovači. Ona je sice mrtvá, ale oni stále žijí. Všechny je najdu a zabiju.“
„Kate,“ pronesla jemně Sophia. „Teď není čas se rozčilovat.“
„Proč nejsi rozčílená ty?“ opáčila Kate. „K čemu je všechna ta moc, když nám nevrátí naše rodiče? Proč toho musíme pořád tolik obětovávat?“
Sophia chápala, že tím Kate nemyslí jen jejich rodiče, ale všechny ostatní věci, které se jim v životě staly. Všechnu bolest a utrpení.
„Musíme, protože někdy si to tak žádá osud,“ řekla matka. „Já vím, že jste viděli jen útržky toho, co se stane, Sophie, Lucasi. Já tahle vidění měla celý život. Čeká nás období ohromné moci. Viděla jsem válku i to, jak ta válka rozhodne o osudu celého světa.“
„Vdovu jsme porazili,“ řekla Sophia.
„A na pobřeží teď stojí Nová armáda,“ přikývla jejich matka. „Vede ji Pán vran. Kam přijde, tam zabíjí.“ Podívala se na Kate. „Je mi to líto, drahoušku, ale Will je mrtvý.“
Sophia cítila, jak se přes její sestru přelila vlna zármutku a bolesti. Jako by dostala zásah dělovou koulí. Pokusila se Kate obejmout, ale ta se od ní odtáhla. Nedovolila sestře, aby se jí dotkla.
„Ne, to nemůže být pravda. Určitě se pleteš,“ řekla. „Will… nemůže být…“
„Viděla jsem to,“ vysvětlila matka. „Zdálo se mi o pádu Ashtonu, viděla jsem okamžik, kdy obětoval svůj život, aby mohli ostatní utéct. Zachránil Sebastiana, poslal ho i s Violet pryč. Nechal vybuchnout dělo, které bránil, Pán vran přežil jen tak tak.“
Sophia čekala, že se v tu chvíli její sestra zlomí. Dokonce ani Kate nedokázala být silná věčně. Pokusila se se sestrou spojit v myšlenkách, ale zjistila, že je sestřina mysl obklopená stěnou ze žhavého vzteku. Kate nehnutě stála snad celou věčnost a teprve pak znovu promluvila.
„Jak ho zabiju?“
Procedila ta slova skrz zuby a čišela z ní přitom zuřivost.
„Tohle je temná cesta, Kate,“ pronesla jejich matka.
„Takhle to mělo být už od začátku,“ odpověděla Kate.
Sophia viděla, jak si jejich rodiče vyměnili pohledy.
„Jsou věci, které vy tři budete potřebovat, abyste se připravili na nadcházející bitvu,“ prohlásil jejich otec.
„Na nich mi nesejde,“ zavrtěla hlavou Kate. „Sejde mi jen na tom, aby zemřel ten, kdo nese vinu na Willově smrti!“
„K tomu budeš potřebovat svoji moc,“ upozornila ji matka. „Cesta k ní stále existuje, je ale poškozená.“
Sophia natáhla ruku, aby ji položila sestře na rameno. Kate jí to tentokrát dovolila.
„Najdeme způsob, jak ho zabít,“ pronesla. „I bez tvojí moci jsi pořád moje sestra, jsi—“
„Kdybych měla svoji moc, nebyl by Will mrtvý,“ řekla Kate. Sophia viděla, jak se zadívala na jejich matku. „Jak ji získám zpět?“
„Existuje jedno místo,“ odpověděla matka a sklonila hlavu. „Souhlasí to s tím ostatním, co jsem viděla. Pokud to opravdu chcete udělat…“
Sophia věděla, že ani teď nemají na vybranou.
„Chceme,“ řekla. „Pomůžeme Kate získat zpět její moc. Porazíme Pána vran.“
Viděla, jak jejich matka zavrtěla hlavou. „Tohle není věc, kterou byste mohli udělat všichni společně. Je třeba udělat tolik věcí a přitom je tak málo času. Svět závisí na úkolech, které teď čekají vás všechny.“
„Na jakých úkolech?“ zeptala se Sophia.
Viděla, jak se matka zamračila, zavřela oči a odmlčela se. Opřela se a teprve pak pokračovala. „Jed je stále silnější. Já… zapomněla, jak to bolí.“
„Musíme to udělat,“ pronesl jejich otec. Přistoupil k Sophii a vzal ji za ruku. Sotva se jí dotkl, zjevilo se jí v mysli nové vidění.
Měla před sebou Monthys, jejich starobylé sídlo, které se táhlo po krajině vysočiny. Viděla ho tak, jak nikdy dřív. Obklopovaly ho mihotavé vrstvy moci. Jedna pronikala skrz druhou a všechny byly neskutečně mocné. Zdálo se, že tvoří síť, která má za úkol chránit to, co je uvnitř. Síť byla nějakým způsobem spojená se zemí. Přesto v té síti ale něco chybělo. Bylo vidět matná místa bez ochrany a bez nich bylo Monthys jen ruinou. Na pěti místech se vznášely symboly a když se na ně Sophia zadívala, okamžitě pochopila, co znamenají.
Kámen, led, oheň, stín, duše, ozval se matčin hlas. Někteří z nejstarších lidí nadaných magií věřili, že to jsou věci, ze kterých je stvořený náš svět a pro každou z nich našli na světě její místo.
„Kamenov a Ishjemme?“ pronesla nahlas Sophia.
I další, ozval se otec a přidal se do rozhovoru. Každé místo ukrývá jeden ze základů našeho světa. Zdroj moci. Morgassa bývala sídlem ohně. Pak se ale její vládci rozhodli, že nechtějí nechávat něco tak cenného uprostřed pouště. Musíš ten oheň získat, Sophie, a využít ho.
Ill Ysbryd je podivné místo, poslala jí myšlenku matka. Věci tam jsou současně skutečné, ale i neskutečné. Tam bude muset jít Lucas. Uspěje jen s pomocí, ale musí věřit tolik, aby šel sám.
Místo jménem Si je ale ještě nebezpečnější, upozornil ji otec. Bojím se o tvoji sestru. Najde to, co hledá, ale co pak?
Vize skončila, nebo měla Sophia alespoň pocit, že už je po všem. Bylo těžké mít jistotu, protože v místnosti, která byla stále plná magie. Viděla na podlaze obrysy světa stejně jako na Lucasově disku. Linky zářily jasným světlem a jako by se do podlahy na pěti místech vypálily otvory, které zářily ještě jasněji než všechno ostatní.
Sophia si je prohlížela. Jeden z nich zářil přímo v jejím království. Druhý byl poblíž – na místě, kde věděla, že je Ishjemme. Třetí byl v samém středu mapy. Dva další byly úplně mimo. Jeden na ostrově obklopeném korálovými útesy a další ve městě ukrytém
