posadil se zkříženýma nohama a pohodlně vypadající křeslo, před kterým ležel koberec. Na ten se schoulila Sienne a čekala, až se posadí i Sophia.
Když se usadila, vešla postranním vchodem silná žena ve stejně zářivém oblečení, jaké tu nosili všichni, a přinesla jídlo a vodu. Sophia měla znovu pocit, že bylo jídlo připraveno zvlášť pro každého z nich. Lucas dostal nějaký rybí pokrm, Kate dušené maso a Sophia delikátní pokrm, který jí připomněl stravu v ashtonském paláci.
„Jako byste nás znali lépe než my sami,“ pronesla. Napadla ji hrozivá myšlenka. „Tohle není skutečné, že? Tohle je nějaký sen a my přitom umíráme někde v poušti? Nebo je to zase nějaká zkouška?“
„Ani jedno z toho,“ ujistila ji matka. „Nepodrobili bychom vás ani té první zkoušce, jenže dveře to vyžadovaly. Sice tu žijeme, ale nemáme nad tímhle místem žádnou moc.“
„Museli jsme těmi zatracenými dveřmi projít stejně jako vy,“ pronesl otec. „Navíc mi zněly jako můj starý učitel, Valensis.“
„Nutily nás si vybrat, kdo zemře,“ dodala Kate.
Otec přikývl. „Ztracené město nevpouští nikoho, kdo nestaví lásku na první místo.“
„Rozhodně ne těmi dveřmi,“ přikývla matka. „A všimněte si, že váš otec neřekl, jak dlouho jsme v těch otřesných vězeních byli, než jsme se rozhodli. Ale to teď poslouchat nechcete. Měli bychom vám říct, proč jsme pro vás nepřišli.“
„Nemohli jsme,“ navázal otec.
„Protože královna vdova by vás zabila, kdybyste se objevili?“ zeptal se Lucas.
„Ano,“ pronesla matka, „ale ne tak, jak si myslíte. Tu noc… nechala zabít spoustu lidí, ale nám udělala něco horšího. Pokusila se přerušit spojení, které nás dělá tím, čím jsme. Pokusila se otrávit naše spojení se zemí. Pokusila se zničit věc, která z nás dělá to, co jsme.“
„Já to cítila,“ přiznala Sophia. „Je to jako… jako bych se mohla dotýkat všeho v zemi. Můžu z toho čerpat moc, když je to nutné.“
Pak se ozvala Kate. „Siobhan mě nechala, abych se od jednoho čaroděje naučila, že veškerá magie je o přesouvání moci a síly. Naučil mě léčit tím, že dodám lidem sílu a zabíjet tím, že jim ji seberu. Taky jsem to spojení cítila. Je to totéž, ale ve větším měřítku.“
„Je to totéž, ale není to totéž,“ řekl otec. „Někteří lidé, kteří vládnou magií, to chápou a někteří to využívají, aby si prodloužili vlastní život. Staré stvoření, jako je Siobhan, díky tomu mělo moc. A věc, jako je Pán vran, díky tomu tu moc má. I oni mají svá spojení – Siobhan s fontánou a Pán vran zase s vránami. Pro nás je to ale jiné. My máme spojení s našimi lidmi a zemí. Vyvažujeme ho a čerpáme z něj, ale musíme si dávat pozor, abychom si nevzali moc a nepoškodili ho.“
Sophia si uvědomila, že to cítila, když byla ve spojení se zemí – cítila křehkost toho spojení i to, jak snadné bylo ho poškodit.
„Nechápu to,“ řekl Lucas. „Jak by královna vdova mohla tohle spojení otrávit, když nevládla magií? A proč to nemá vliv na nás?“
„Našla někoho, kdo to udělal za ni,“ řekl otec. „Chtělo to spoustu času a úsilí ho najít a přesvědčit ho, aby vše zkusil zvrátit. A proč to nemá vliv na vás? Nejspíš kvůli tomu, že to mířilo jen na nás. Jsem vděčný starým bohům, že se to nedotklo nikoho z vás.“
„To pořád nevysvětluje, proč jste pro nás nepřišli,“ ozvala se Kate.
„Ach, Kate, dítě moje drahé,“ pronesla jejich matka a zamířila ke Kate, aby ji objala. „Nemohli jsme vás vzít s sebou a pak jsme vás na dlouho ztratili. Dokonce ani my jsme nevěděli, kde se skrýváte. Ne potom, co jste se s chůvou nedostali k přátelům, kteří vás měli propašovat pryč. “
„Potom jsme vás už nemohli jít hledat,“ pronesl otec. „Čím dál jsme byli od naší země, tím pomaleji jed působil. Dalo nám to čas pátrat po léku, ale také to znamenalo, že jsme se pro vás nemohli vrátit.“
„A je toho víc. Viděla jsi budoucnost, Sophie. Ty také, Lucasi.“ Matka to pronesla jako oznámení, ne jako otázku. „Viděli jste věci, které se stanou, které by se mohly stát, co se opravdu může stát.“
„Siobhan mluvila o možnostech,“ řekla Kate.
Sophia viděla, jak matka přikývla.
„Možnosti, které ovlivní i ten nejmenší pohyb,“ vysvětlila matka. „Když jsem se s Alfredem hádala o možnosti vrátit se pro vás, viděla jsem… viděla jsem svět v troskách, spoustu zemí v plamenech. Viděla jsem nás umírat dřív, než jsme se k vám dostali. Když jsme se rozhodli držet zpátky, viděla jsem potenciál návratu ke kráse a míru. Viděla jsem tebe, Sophie, viděla jsem dál…“
Sophia polkla. Pomyslela přitom na svoji dceru, Violet, a na vize, které měla ohledně ní. Viděla možnost období dlouhého míru i možnost něčeho mnohem temnějšího. Změnila jméno, které se chystala dceři dát, jen proto, aby se vyhnula té druhé možnosti. Mohla se rodičům něco vyčítat, když sami viděli, jaké by jejich rozhodnutí mělo vliv?
„Takže jste nás opustili?“ obořila se na ně Kate, očividně jim nehodlala odpustit.
„Kéž bychom tam mohli být s tebou,“ řekla jejich matka. „Kéž bychom tě mohli magii naučit my a ne… ona. Měli jsme hrozně málo času a neodvažovali jsme se opustit město…“
„Aby vás nenašla královna vdova?“ zeptala se Kate.
Kate, pokus vyhnout se boji není zbabělost, poslala jí Sophia myšlenku.
Mně to tak připadá, odsekla Kate.
„Nebyla to zbabělost, Kate,“ pronesla matka a Sophia se musela pousmát. Samozřejmě, že i jejich matka měla stejné nadání. „Byla to jediná možnost, jak se shledat s vámi se všemi. Ten disk… čekání… myslíte, že jsem to chtěla udělat takhle místo toho, abych se s vámi spojila a přivedla vás přímo sem?“
„Tak proč jste se neozvali, když Sophia vyslala posly, kteří vás hledali?“ zeptala se Kate. „Lucas za námi přišel.“
„Nemohli jsme,“ odpověděl otec. „Nemohli jsme opustit tohle město.“
„Proč ne?“ zeptala se Sophia.
„Kvůli tomu jedu,“ řekl. „Zůstat na tomhle místě, odříznutí od světa, byl jediný způsob, jak zpomalit jeho účinky dostatečně dlouho na to, abychom se s vámi shledali. Byl to jediný způsob, jak vám
