Když se přiblížil k zrcadlu, dokázal stále ještě rozeznat otisk dětské dlaně. Byl teď stejně rudý jako ve chvíli, kdy se ho dotkla princezna Violet. Když se otisku nedotýkal, nepálil ho, ale pořád to byla připomínka toho, že princezna měla moc mu ublížit a to nebylo možné jen tak přejít.
„Můj pane, můj pane!“ vykřikl sloužící a vrhl se k Pánovi vran. Ten na okamžik uvažoval, že by muže zabil za to, jak přerušil tok jeho myšlenek. Tohle drobné zrnko moci by ale ani zdaleka nenahradilo moc, která mu vyklouzla.
„Co se děje?“ obořil se na sloužícího.
„Pane, je tu muž, který s tebou chce mluvit. Prý je to naléhavé.“
Pán vran znovu bojoval s nutkáním muže probodnout.
„Já… myslím, že bys ho měl přijmout, můj pane,“ řekl muž.
Pán vran se na sloužícího zadíval mrtvolným pohledem. „Tak dobrá. Zaveď mě k němu. Pokud to ale bude zbytečná cesta, počítej s tím, že skončíš v kleci.“
Viděl, jak muž těžce polkl. „Ano, můj pane.“
Sloužící ho zavedl do palácového tanečního sálu, ze kterého se teď stal trůnní sál. Většina zrcadel byla rozbitá a v jejich střepech se tak odrážely stovky odrazů lidí v místnosti. Po boku velké části z nich stáli vojáci Nové armády. Jeden přítomný ale udělal krok kupředu. Měl na sobě tmavé oblečení, hlavu oholenou. Chránil si myšlenky způsobem, který naznačoval, že má moc.
„Tím, že jsi sem přišel, jsi hodně riskoval,“ pronesl Pán vran. „Měl bys mluvit rychle, ať jsi, kdo jsi.“
„Ať jsem, kdo jsem?“ zeptal se muž. „Podívej se na mě pořádně.“
Pán vran to udělal a v tu chvíli si uvědomil, s kým mluví. Tenhle obličej už dřív viděl, i když tehdy ho rámovaly vlasy. Navíc ho viděl vždy jen krátce – těsně před tím, než byly zabity jeho vrány.
„Endi Skyddar,“ řekl. „Tak to riskuješ ještě víc, než jsem si myslel. Mluv, rychle. Proč bych tě měl nechat žít?“
„Slyšel jsem, že máš problém,“ řekl Endi. „Narazil jsi na magický štít a nevíš, co s ním. I já mám problém. Nemám se svými muži kam jít. Možná si můžeme navzájem pomoct.“
„A jak si můžeme navzájem pomoct?“ zeptal se Pán vran. „Nejsi tvůj bratr Oli, abys znal historii a podobné věci. Navíc jsi Skyddar, jeden z mých nepřátel.“
„Byl jsem Skyddar,“ řekl Endi. „Teď nemám jméno. A různá tajemství byla vždy mým oborem. Možná jsem slyšel o někom, kdo dával rady ohledně magických záležitostí. Možná že když se ukázalo, že mé sestřenice mají moc, hledal jsem způsoby, jak se takovým věcem bránit.“
„Co tedy chceš?“ obořil se na něj Pán vran.
„Dáš mně a mým mužům čestné místo ve tvém království a tvojí armádě,“ řekl Endi. „A na oplátku ti zařídím rituál, který oslabí zdi Kamenova stejně jako jakoukoli jinou magii, kterou by proti tobě použili.“
Pán vran by tím získal přístup do města. Získal by tím Sophiinu dceru. S takovou mocí v rukách si mohl dovolit být štědrý.
„Dobrá tedy,“ řekl. „Jsme domluvení. Ale pokud mě zklameš, zabiju tebe i tvé muže.“
KAPITOLA DRUHÁ
Sophia vyhlížela na město za dveřmi, za hranicemi normálního světa. Sienne se jí otírala o nohu a Lucas s Kate šli po jejím boku. Sophia nevěděla, co si o městě za dveřmi myslet, i když ho viděla už dřív – ve svých vizích. Město bylo celé zářivé. Některé jeho části se leskly zlatou barvou, jiné byly duhové. Ulicemi procházeli lidé – vysocí a elegantní, oblečení v zářivých róbách a zlatavých oblecích.
Všechno působilo neskutečně krásně, ale nic z toho tu Sophia nehledala. Nic z toho nebylo důvodem, proč opustila dceru, manžela a království. Proč překonala moře a poušť, proč prošla Morgassou a pustinou. Tohle vše udělala kvůli tomu, aby našla své rodiče.
A ti tu skutečně byli.
Stáli na volném prostoru na ulici. Dívali se na dveře, kterými právě prošla Sophia a ostatní. Byli starší, než si je Sophia pamatovala, ale vzhledem k tomu, kolik už uběhlo času, nemohlo to být jinak. Hlavní bylo, že vypadali jako oni. Její otec se opíral o hůl, ale přesto byl vysoký a působil dojmem siláka. Její matka měla stále stejně ohnivé vlasy, i když už jí v některých místech prokvétaly stříbrem. Přesto ale Sophii připadala jako ta nejkrásnější žena na světě.
Sophia se bez přemýšlení rozběhla a nepřekvapilo ji, když si uvědomila, že ji Kate s Lucasem následují. Objala otce i matku a sourozenci se k ní přidali, až z nich všech byl jeden ohromný lidský chumel uprostřed ulice.
„Našli jsme vás,“ vydechla a nemohla tomu uvěřit. „Opravdu jsme vás našli.“
„Našli jste nás, drahoušku,“ přikývla její matka a přitiskla ji k sobě. „A museli jste přitom překonat tolik nástrah.“
„Ty o tom víš?“ zeptala se Sophia a o krok ustoupila.
„Nejsi jediná z rodiny, kdo má vize,“ usmála se na ni matka. „Z cesty jsme nesešli jen kvůli vám, ale i kvůli tomuhle.“
Sophia cítila, že to Kate znepokojilo.
„Vy jste to všechno viděli, ale nepomohli nám?“ zeptala se Kate.
„Kate—“ začala Sophia, ale její otec odpověděl dřív, než stihla pokračovat.
„Kdybychom mohli, udělali bychom to, Kate,“ řekl. „Trpěli jste, vy všichni jste trpěli a my bychom to utrpení zarazili, kdybychom mohli. Vzali bychom vás s sebou… dali bychom vám dokonalý život, kdybychom jen mohli.“
„Proč to nešlo?“ zeptala se Sophia. Vzpomněla si na sirotčinec a na všechno, co se stalo po útoku na jejich domov. „Proč jste to neudělali?“
„Dlužíme vám vysvětlení,“ přikývla matka, „a jsou věci, které vám musíme říct. Ale ne tady na ulici. Pojďte s námi, všichni.“
S otcem je vedli po ulici a dav se před nimi rozestupoval, jako by je měl v úctě. Nebo se možná rozestupoval jako dav, kterým prochází někdo nakažený vážnou nemocí. Sophia s ostatními je následovali k velkému domu zdobenému řezbami, které jako by se vlnily ve slunečním světle. Dům neměl dveře, jako by se lidé nebáli,
