rychle.
Aia jí položila ruku na rameno. „Nemusíš říkat nic. Rozluč se se svými sourozenci. Já připravím bránu.“
Sophia se obrátila k Lucasovi a Kate.
„Já… tohle jsem vážně nečekala,“ řekla. „Nechci o vás přijít. Ne teď.“
„Takhle je to pořád,“ řekla Kate. „Svět nás neustále odděluje.“
„Zase se ale shledáme,“ slíbil jim Lucas. „Už jednou jsem vás našel a dokážu to zas. Půjdu na místo duše a Kate získá zpátky svoji sílu na místě stínů. Zvládneme to.“
Objal Sophii a pak Kate, každou z nich držel v objetí několik chvil.
„Máš připravenou bránu,“ upozornila ho Aia a Lucas vykročil. Sophia cítila jeho napjaté nervy i zármutek. Současně z něj ale cítila potřebu udělat vše, co se od něj žádá. Pak udělal Lucas další krok a byl pryč.
„Pro tebe bude připravená za okamžik,“ řekla Aia Kate. Ta neodpověděla.
„Kate,“ vydechla Sophia a vzala sestru za ruce. „Jsi v pořádku?“
„Ne, nejsem v pořádku,“ odpověděla Kate. „Moji rodiče jsou mrtví, Will je mrtvý a teď musím na nějakou pitomou výpravu, abych zastavila zlo, které se chystá zabít celé království a já chci, aby to skončilo!“
„Nemusíš to dělat,“ řekla Sophia. „Můžeš zůstat tady nebo jít se mnou—“
„Ne,“ zavrtěla Kate hlavou. „Musím to udělat. Chci být užitečná a jsou lidé, které musím zabít za to, co udělali!“
Zadívala se na Aiu a ta skoro ani nestihla přikývnout, když Kate proskočila bránou.
Sophia zůstala sama.
„Brána nás dostane do Morgassy,“ řekla Aia. „Až budeš připravená, vyrazíme a najdeme základní kámen ohně, který byl odnesen z našeho města.“
Připravená. Kdy bude připravená opustit místo, kde zemřeli její rodiče? Kdy bude připravená na cokoli z toho, co ji čekalo? Od chvíle, kdy to všechno začalo, měla pocit, jako by nic nestíhala, jako by jí vše docházelo až se zpožděním. Jenže jediný způsob, jak se vrátit ke svému dítěti, byl tohle vše dokončit. Musela v Morgasse najít základní kámen ohně a zajistit tak pro svoji dceru bezpečný svět.
Zadívala se na Sienne. „Jsi připravená?“ zeptala se lesní kočky, která se jí místo odpovědi otřela o nohy. „Já asi jsem.“
Vykročila k bráně. Viděla skrz ni něco, co vypadalo jako morgasské tržiště. V jednom jeho koutě dokonce viděla povědomou tvář obchodníka N’Ka.
„Jakmile projdeš, budeme tě následovat,“ slíbila jí Aia.
Sophia ještě chvilku nehnutě stála a pak prošla bránou do slunečních paprsků Morgassy. Okamžitě se k ní upřely tucty párů očí. Sienne, která šla po jejím boku, přitahovala další pohledy. Přesto bylo snadné odhadnout, kdy z brány vyšel tucet válečníků v duhových zbrojích, protože všichni kolem otevřeli překvapeně ústa a Sophia cítila jejich překvapení.
Ohlédla se a viděla, že brána zmizela z dohledu. Její oblouk se zatřepotal a vypařil se jako fata morgána. Sophia to trochu očekávala. Každopádně na tom nezáleželo. Záleželo jen na tom, aby se vrátila k dceři.
Nejdřív ale musela najít základní kámen.
Sophia procházela tržištěm. Sledovala přitom povědomé myšlenky, dokud nenarazila na obchodníka N’Ka. Ten teď urychleně sbíral mince a snažil se je nacpat do měšce. Zdálo se, že přemýšlí, jak rychle se odsud zvládne dostat.
„Nejvyšší obchodníku N’Ka,“ pozdravila ho Sophia, „ráda tě zase vidím.“
„Já tebe taky, královno Sophie,“ řekl s nepřesvědčivým úsměvem.
„Zvlášť, když potřebuji tvoji pomoc,“ pokračovala Sophia. „Vezmi mě ke králi Akarovi. Hned.“
KAPITOLA OSMÁ
Sophia předpokládala, že naléhavá řeč nejvyššího obchodníka N’Ka sice měla vliv na palácové stráže i na to, jak rychle ustoupily, ale větší vliv zřejmě měly postavy ve zlaté zbroji, které ji doprovázely. Na každém kroku si je všechny prohlíželi sloužící a zdálo se, že přemýšlejí, co se to děje. Vzduchem se nesl vzrušený šepot.
„Slyšeli legendy o válečnících ze Zapomenutého města,“ zamumlala Aia. „Myslí si, že náš příchod znamená jejich svobodu a pád krále Akara.“
„Nejsem tu, abych odstartovala revoluci,“ řekla Sophia. Prsty pohladila Sienninu srst. „Budeme se bránit, pokud na nás zaútočí, ale nic jiného.“
„Někteří z nich si myslí, že tohle bylo předurčeno,“ upozornila ji Aia.
Sophia zavrtěla hlavou. „Vždy záleží na našich rozhodnutích. Pojďme, N’Ka získává náskok.“
Pochodovali palácem, až došli do trůnního sálu, na který si Sophia pamatovala z minula. Když se ale rozhlédla, ztuhla.
Na kůlech tam byla naražená těla. Některá z nich zřejmě čerstvě, protože se stále pohybovala. Lidé umírali Sophii přímo před očima. Nedokázali už křičet o pomoc, ale Sophia stále v duchu slyšela jejich postupně vyhasínající prosby. Vyprchávaly stejně jako jejich životy. Nejhorší na tom bylo, že Sophia ty lidi na kůlech znala. Viděla jejich obličeje a cítila jejich myšlenky už dřív – cestou do Zapomenutého města. To ale nedávalo smysl. Vždyť to bylo jen několik hodin.
Na obou stranách brány plyne čas jinou rychlostí, poslala jí Aia myšlenku. Je to déle, než si myslíš.
I tak se ale museli všichni obrátit na cestu zpět hned, co zjistili, že je Sophia a její sourozenci opustili. A jejich odměnou za to, že se vrátili, bylo… tohle. Tolik jich tu zemřelo. Sophia viděla překladatelku Lani, jak stojí mezi dvěma strážnými a čeká, až ji narazí na další kůl. Zdálo se, že je poslední naživu.
Král Akar seděl uprostřed a vypadalo to, že si tu krutost vychutnává. Sophia posmutněla. Uvědomila si, že ho špatně odhadla.
„Podvedl jsi mě,“ řekla a předstoupila před něj.
Ve chvíli, kdy do sálu vstoupil tucet válečníků v duhových zbrojích, vynořili se ze všech koutů místnosti vojáci s kopími a mušketami. Muselo jich být snad třicet. Rozhodně dost na to, aby přemohli tucet válečníků.
