za ním stále přibývalo. Bylo jich až příliš. Dokonce i při vší síle a dovednostech, které Royce měl, nemohl doufat, že se zvládne vypořádat s tolika muži současně. Musel se dál snažit jim ujet. Zatím měl možnost přemýšlet, jak z toho všeho vyváznout.
Vyjel z města, pevnost nad ním se pomalu zmenšovala, zatímco se od ní Royce vzdaloval do otevřené krajiny. Přeskakoval příkopy a brázdy v zemědělské krajině. Byla protkaná potůčky a Royce vybíral ty nejužší stezky a nutil koně potoky přeskakovat místo toho, aby jimi probíhal. Při každém zaváhání by se totiž pronásledovatelé přiblížili ještě víc.
Zamířil k jedné z farem obehnaných zdí. Přeskočil kamennou zídku, aniž by se jí jeho kůň dotkl. Když se ohlédl, viděl Royce, jak kůň jednoho z jeho pronásledovatelů kopyty zavadil o zeď klopýtl. Srazil přitom s sebou dalšího jezdce. Jenže to nestačilo.
K Roycovi se přiblížil další jezdec. Vyskočil ze sedla a vrhl se na Royce, jako by doufal, že ho srazí k zemi. Royce se zapřel v sedle a měl co dělat, aby se udržel. Bušil přitom do muže lokty i hlavou. Zahlédl záblesk čepele dýky – muž se ho chystal bodnout. Royce prudce trhl otěžemi a současně se do muže opřel.
Ten spadl z pádícího koně a s křupnutím dopadl na zem, kde zůstal nehnutě ležet. Royce koně znovu pobídl, ale vzdálenost mezi ním a pronásledovateli se stále zkracovala.
Royce věděl, že nemá šanci jim prostě ujet. Byli příliš odhodlaní a on netušil, jestli jeho kůň vydrží déle než ti jejich. Dokonce i kdyby ano, bylo jen otázkou času, kdy šíp z loveckého luku zraní jeho zvíře tak vážně, že už nebude moct pokračovat.
Musel přijít na něco jiného.
Všiml si před sebou rokliny, přes kterou se klenul můstek. Royce můstek ignoroval a zamířil k místu, kde přes rokli ležel silný strom. Jako malý přes něj s bratry běhal skoro pořád. Nevěděl ale, jestli něco podobného zvládne i jeho kůň.
Byla to ale jeho nejlepší možnost, takže zvíře navedl směrem ke kmeni, přinutil ho na něj vstoupit a skoro přitom ani nezpomalil. Royce cítil, jak jeho koni kloužou kopyta. V jednu chvíli zatajil dech, ale nakonec se mu podařilo dostat na druhou stranu.
V tu chvíli kolem proletěly další šípy. Royce se obrátil a viděl jak se koně pronásledovatelů vzpínají. Očividně se jim nechtělo vstoupit na hnijící kmen. Royce do něj několikrát sekl křišťálovým mečem a dřevo povolilo. Celý kmen spadl do řeky burácející na dně rokle.
„Tohle je dlouho nezdrží,“ zašeptal Royce svému koni a znovu ho pobídl do trysku. Muži na opačné straně rokle mezitím obrátili koně k můstku.
Svým manévrem si vybojoval minutu, možná dvě. Royce věděl, že je musí naplno využít, aby se mu podařilo utéct. Současně věděl, že nemůže jen utíkat. Utíkáním by ničeho nedosáhl. Utíkáním by nic nezměnil.
V plné rychlosti zamířil k lesu a snažil se přemýšlet. Krčil se před nízkými větvemi a snažil se dostat z dohledu pronásledovatelů. V lese bylo ticho, až na zvuky drobných zvířat a štěbetajících ptáků, zurčení vody a šumění stromů. Někde v dálce bylo slyšet zvuk plechové píšťalky. Royce doufal, že k němu nenavede vojáky. Nechtěl, aby měl problémy ještě někdo další.
Ta myšlenka ho přiměla na chvíli zastavit. Kdyby zamířil k vesnici, jeho pronásledovatelé by tam šli za ním. Pokud ale do vesnice nevyrazí, nepodaří se mu získat podporu. A co bylo horší – vévodovi muži do ní stejně mohli zamířit a trestat všechny, kdo byli ve spojení s chlapcem, který způsobil smrt jejich pána.
Musel vymyslet, jak vévodovy muže odlákat od vesnice a současně si získat čas na vše, co musel udělat.
Zvuk plechové píšťalky se ozval znovu a Royce zamířil směrem, odkud přicházel. Vedl koně mezi stromy. Snažil se postupovat co nejrychleji, byl si dobře vědom, jak málo času stačí k překonání vzdálenosti mezi kmenem a můstkem a tušil, že potřebuje využít každou sekundu, kterou má k dispozici.
Na první prase narazil ani ne za minutu. Viděl ho, jak ryje rypákem v zemi a hledá houby nebo něco jiného, co by mohlo sežrat. Kdyby Royce neseděl na koni, mělo by hřbet téměř ve výšce jeho pasu. Nasávalo rypákem vzduch a vůbec si ho nevšímalo.
Mezi stromy se jich pohybovalo vícero. Čmuchaly a hledaly cokoli, co by mohly sežrat. Každé z nich bylo označené a Royce si všiml značek nejméně tuctu různých farem. Hudba plechové píšťalky vycházela z místa nedaleko – z plácku obklopeného olšemi. Royce skrz ně viděl mladého muže sedícího na dubovém pařezu.
„Zdravím,“ vykřikl mladík, když si Royce všiml. Zamával mu rukou, ve které svíral píšťalku. „Radši jeď opatrně. Prasata jsou sice většinou v klidu, ale kdybys je vyplašil, mohli by tomu tvému koni podrazit nohy.“
„Jedou sem muži,“ pronesl Royce, protože si myslel, že nejlepší bude mluvit přímo. Mladíkovi by se určitě nelíbilo, kdyby na něj zkoušel nějaké triky. „Muži, kteří mě chtějí zabít nebo zajmout.“
Pasáček vepřů se zatvářil ustaraně. „A co to má společného se mnou?“ zeptal se. „Já tu jen pasu prasata.“
„Myslíš, že někoho, jako jsou oni, to bude zajímat?“ zeptal se Royce. Každý rolník věděl, jací dokážou být vévodovi muži a jak nebezpečné bylo stát jim v cestě, když byli na lovu.
„Ne,“ uznal pasáček. Prohlédl si Royce. „A proč tě vlastně loví?“
Royce předpokládal, že kdyby chlapci řekl pravdu, bylo by to na něj už moc. Jenže co jiného mu zbývalo? Těžko mohl tvrdit, že je pytlák.
„Já jsem… zabil jsem vévodu,“ pronesl Royce, protože ho nic jiného nenapadlo. Nemohl žádat, to, co se chystal žádat, aniž by chlapci řekl pravdu. „Jeho muži mě pronásledují a pokud mě chytí, je po mně.“
„Takže je chceš navést mezi moje prasata?“ zeptal se pasáček. „A co se stane se mnou, když se sem dostanou?“
„To už jsem vymyslel,“ řekl Royce. Seskočil z koně a podal chlapci otěže. „Vezmi si mého koně. Odjeď odsud. Pro nás oba je to ta nejlepší možnost.“
„Chceš, abych předstíral, že jsem ty?“ obořil se na něj pasáček. „Po tom, co jsi udělal? Šla by po mně polovina království.“
Royce přikývl. Nebyli si vůbec podobní. Royce byl mnohem statnější a svalnatější. Sice měli oba blond vlasy po ramena, ale nikdo si je nikdy splést nemohl. I rysy v obličeji měli jiné – pasáček měl kulatý a přátelský obličej, zatímco Royce měl ostře řezané rysy zocelené násilím.
„Jen na chvíli. Umíš jezdit, nebo ne?“
„Jo, táta na tom trval. Cválal jsem s naším tažným koněm po
