strýce.
Tedy… bála se ho, ale byl to jiný druh strachu. U Altfora šlo o strach z náhlých výbuchů násilí a krutosti. Před tím ji ale předstíraná poslušnost uchránit nemohla.
„Davy?“ zeptal se Altfor. „Chceš mě provokovat tou chátrou? Myslel jsem, že ses už poučila, ale očividně to tak není.“
Genevieve se teď zmocnil strach, protože Altforův výraz jí sliboval něco velice zlého.
„Myslíš, že jsi v bezpečí, protože bych neublížil vlastní ženě,“ pronesl Altfor. „Ale já ti řekl, co bude následovat, když budeš neposlušná. Tvého milovaného Royce najdeme. Zabijeme ho. A pokud do toho budu mít možnost mluvit, bude to pomaleji, než by plánoval můj strýc.“
Genevieve to nevyděsilo, i když myšlenka na to, že ubližují Roycovi, ji bolela. Věděla totiž, že je Royce daleko mimo Altforův i Alistairův dosah.
„Navíc tu jsou jeho bratři,“ pokračoval Altfor a vyrazil tak Genevieve dech.
„Řekl jsi, že je nezabiješ, když si tě vezmu,“ řekla.
„Teď jsi ale moje žena a přitom mě neposloucháš,“ opáčil Altfor. „Tři bratři už jsou na cestě na popraviště. Budou tam sedět v kleci, dokud nevyhladoví k smrti nebo je něco nesežere.“
„Ne,“ vydechla Genevieve. „Dal jsi slib.“
„A ty jsi slíbila, že mi budeš věrnou ženou!“ štěkl na ni Altfor. „Místo toho pomáháš zrádci, na kterého jsi měla zapomenout!“
„Ty… já nic neudělala,“ odporovala Genevieve. Věděla totiž, že kdyby se přiznala, vše by tím jen zhoršila. Altfor byl šlechtic a nemohl jí tak nic udělat přímo. Ne bez soudu, důkazů a podobně.
„Tak ty tu hru chceš hrát dál?“ zeptal se. „Cena za tvoji zradu tedy stoupla. Tam venku je až moc věcí, které tě lákají. Seberu ti je.“
„Jak… jak to myslíš?“ zeptala se Genevieve.
„Tvoje sestra mě chvíli bavila, když jsi mě zradila poprvé. Teď kvůli tomu, co jsi udělala, zemře. Stejně tak i tvoji rodiče. A všichni další v té chatrči, které jsi říkala domov.“
„Ne!“ zaječela Genevieve a sáhla po nožíku, který měla u sebe. V tu chvíli ji opustily veškeré zábrany, veškerá opatrnost. Hnala ji hrůza z toho, co se její manžel chystal udělat. Udělala by cokoli, aby ochránila svoji sestru. Cokoli.
Altfor byl ale rychlejší. Chytil ji za zápěstí a zabránil jí bodnout ho. Odstrčil ji a Genevieve upadla na zem. Altfor se teď tyčil přímo nad ní. Probodával ji pohledem a jen Moiřin dotek mu zabránil pokračovat.
„Pamatuj, že dokud je tvojí ženou, je šlechtična,“ zašeptala. „Když jí ublížíš, bude z tebe zločinec.“
„Nezkoušej mi říkat, co mám dělat,“ štěkl na ni Altfor a naklonil se o něco víc.
„Neříkám, co máš dělat. Jen navrhuji, můj pane. Můj vévodo. Postupem času, se ženou a také dědicem na své straně, to vše získáš zpět.“
„A proč na tom záleží tobě?“ zeptal se Altfor a probodl ji pohledem.
Pokud se to Moiry nějak dotklo, nedala to najevo. Spíš se tvářila vítězoslavně, když pohledem sklouzla k Genevieve.
„Protože je tvůj bratr, můj manžel, pryč. A já bych raději byla milenkou mocného muže než úplně bezmocná,“ pronesla Moira. „A ty… ty jsi nejmocnější muž, kterého jsem kdy potkala.“
„A proč bych ti měl dát přednost před mojí ženou?“ zeptal se Altfor. „Proč bych měl chtít zbytky po bratrovi?“
Tohle už připadalo kruté i Genevieve. Vždyť ho s Moirou přistihla.
Ať už ale Moira cítila cokoli, ani tentokrát to nedala najevo.
„Pojď se mnou,“ navrhla mu, „a já ti připomenu, v čem je ten rozdíl. Tvoji muži zatím pobijí ty, kdo si to zaslouží. Tvoji muži, ne muži tvého strýce.“
To Altfora přesvědčilo. Přitáhl si ji k sobě a políbil ji před Genevieve i dvěma strážnými. Chytil Moiru za ruku a táhl ji ke dveřím. Genevieve viděla, jak se Moira ohlédla a z krutosti jejího úsměvu jí přeběhl mráz po zádech.
Genevieve to ale bylo jedno. Bylo jí jedno, že ji Altfor zradí způsobem, jakým už to očividně mnohokrát udělal. Bylo jí jedno, že ji málem zabil jeho strýc, i to, že ji všichni vnímali jako přítěž.
Nebylo jí ale jedno to, že je její sestra v nebezpečí a ona musela, musela najít způsob, jakým jí pomoct dřív, než bude pozdě. Altfor se ji chystal zabít a ona netušila, kdy se to má stát.
KAPITOLA TŘETÍ
Royce utíkal lesem a cítil, jak mu pod nohama praskají větvičky. Meč v pochvě si tiskl k boku, aby se mu nezachytil v podrostu. Bez kradeného koně se nepohyboval dost rychle. Musel s tím něco udělat.
Pokusil se zrychlit. Poháněla ho touha vrátit se k lidem, na kterých mu záleželo. Rudý ostrov ho naučil, že musí běžet dál, i když mu srdce v hrudi buší jako splašené a svaly ho pálí únavou. Přežil běh přes ostrov posetý pastmi, takže mu v obyčejném lese nedělalo problém přimět se běžet rychleji a dál.
Samozřejmě mu pomáhala síla a rychlost, kterou vládl. Po obou jeho stranách se míhaly stromy, švihaly ho větvemi, ale Royce si jich nevšímal. Slyšel lesní zvířata, která se pohybovala kolem a chtěla se zbavit vetřelce v teritoriu. Royce věděl, že takhle pokračovat nemůže. Když bude dál dělat tolik hluku, přitáhne k sobě pozornost všech vojáků z vévodství.
„Jen ať si přijdou,“ zašeptal. „Zabiju je všechny.“
Jedna jeho část si to skutečně přála. Tohle a ještě víc. Podařilo se mu zabít lorda, který poslal jeho a jeho přátele na smrt. Podařilo se mu zabít stráže, které ho měly zadržet… ale také věděl, že nemůže bojovat proti takové nepřátelské přesile. I nejsilnější, nejrychlejší a nejnebezpečnější muži v jámách dokázali bojovat současně jen s několika nepřáteli. Když jich bylo příliš, nedokázali si krýt všechny strany a útok mohl přijít z nečekaného úhlu.
„Na něco už přijdu,“ slíbil si Royce, ale přesto zpomalil. Postupoval teď lesem opatrněji. Snažil se nadělat co nejméně hluku. Slyšel ptáky a ostatní stvoření. Roycovi se původně zdálo, že je v lese téměř sám. Zvířecí zvuky ho teď ale přesvědčily o opaku.
Co mohl dělat? Jeho první myšlenkou
