„A to je kde?“ zeptal se Raymond.
Strážný se ošklivě pousmál. „Slyšíte to, pánové?“ zeptal se. „Chtějí vědět, kam je vezeme.“
„Zjistí to už brzy,“ prohlásil ten, co svíral otěže a prásknul jimi, aby popohnal koně. „Nevím, proč těm grázlům říkat víc než to, že dostanou všechno, co si zasloužili.“
„Zasloužili?“ ozval se Garet. „Tohle jsme si nezasloužili. Neudělali jsme nic špatného!“
Raymond slyšel, jak jeho bratr vykřikl, když ho jeden z jezdců udeřil přes ramena.
„Ty myslíš, že na tvých řečech někomu záleží?“ štěkl na něj muž. „Myslíš, že všichni, které jsme vezli, netvrdili, že jsou nevinní? Vévoda vás prohlásil za zrádce, takže zemřete smrtí, jakou umírají zrádcové!“
Raymond by se rád přesunul k bratrovi, aby se ujistil, že je v pořádku, ale řetězy, které ho poutaly, mu v tom zabránily. Napadlo ho, že by měl trvat na tom, že opravdu neudělali nic. Až na to, že se pokusili vzdorovat režimu, který je utiskoval a chtěl je připravit o všechno. Jenže o to právě šlo. Vévoda a šlechta si dělali, co chtěli. Jako vždy. Samozřejmě je mohli i poslat na smrt, protože takhle to tu chodilo.
Raymond se při té myšlence zapřel do řetězů, jako by se z nich snad byl dost silný na to, aby se z nich vyprostil. Kov ho ale bez problémů udržel na místě a připravil ho i o ten zbytek síly, který mu ještě zbýval. Raymond se znovu zhroutil na podlahu.
„Dívejte se na ně, snaží se vyprostit,“ zasmál se muž s kuší.
Raymond viděl, jak vozka pokrčil rameny. „Až přijde jejich čas, budou sebou mrskat ještě víc.“
Raymond se ho chtěl zeptat, co tím myslí, ale věděl, že by odpověď stejně nedostal. Navíc hrozilo, že by schytal další výprask – jako jeho bratr. Mohl jen mlčet a čekat. Vůz se zatím dál otřásal na rozbité cestě. Předpokládal, že i tohle je součást mučení. Ta nevědomost. Vědomí vlastní bezmoci. S naprostou neschopností zjistit, kam jedou, natožpak vůz zastavit.
Pokračovali dál mezi poli, kolem sadů i nezvykle tichých vesnic. Zdálo se, že teď jedou do kopce, mířili na místo, kde na jednom z vrcholů stála pevnost téměř tak stará jako království. Rozvrácené kameny působily jako svědectví o království, které tu dřív bývalo.
„Už tam budeme, chlapci,“ usmál se vozka. Z jeho úsměvu bylo jasné, že si to celé užívá víc, než by měl. „Připraveni zjistit, co si pro vás připravil vévoda Altfor?“
„Vévoda Altfor?“ zeptal se Raymond. Nemohl uvěřit vlastním uším.
„Váš vyvedený bratříček zabil starého vévodu,“ odpověděl muž s kuší. „V jámě mu probodl srdce a pak utekl. Prostě zbabělec. A vy teď zaplatíte za jeho zločiny.“
Ve chvíli, kdy to muž dořekl, splašily se Raymondovi myšlenky. Pokud to Royce opravdu dokázal, znamenalo to, že jejich adoptivní bratr udělal pro svobodu ostatních něco ohromného. A navíc se mu podařilo uprchnout. Obojí byl důvod k oslavě. Současně si ale Raymond nedokázal představit, co si pro ně připravil syn bývalého vévody. Jak se jim asi bude chtít pomstít? Zvlášť když neměl Royce, na kterém by si mohl vybít vztek.
V duchu proklel Genevieve. Kdyby ji jeho bratr nikdy nespatřil, nic z toho by se nestalo. A jí navíc na Roycovi vůbec nezáleželo.
„Aha,“ uchechtl se muž s kuší. „Zdá se, že už to začínají chápat.“
Koně táhnoucí vozík pokračovali v cestě. Pohybovali se stabilním tempem zvířat, která byla až příliš zvyklá na svoji práci. Jako by věděli, že už brzy budou v cíli.
Pokračovali dál do kopce a Raymond cítil napětí, které se zmocňovalo jeho bratrů. Garet se zmítal, jako by snad mohl najít způsob, jak se vyprostit a vyskočit z vozu. Kdyby to tak skutečně bylo, doufal Raymond, že to jeho bratr udělá. Že uteče a nebude brát ohled na ostatní. Současně ale věděl, že v takovém případě by ho dostihli jezdci a zabili by ho dřív, než by udělal tucet kroků. Lofen svíral a uvolňoval dlaně. Šeptal něco, co znělo jako modlitba. Raymond pochyboval, že by jim teď nějak mohla pomoct.
Konečně dorazili na vrchol kopce a Raymond uviděl vše, co tam na ně čekalo. Stačilo to, aby se přikrčil ve voze a zbavilo ho to sil k jakémukoli pohybu.
Všude kolem byly rozvěšené klece. Skřípaly ve větru ve stínu padlé věže. V klecích byla těla. Některá byla dočista obraná mrchožrouty, jiná ještě v takovém stavu, aby Raymond jasně rozeznal kousance, které je pokrývaly. Také spáleniny a místa, na kterých jim někdo stáhl kůži. Některá těla v sobě měla vyryté symboly. Raymond si uvědomil, že poznává ženu, kterou nedávno vytáhli z cely. Měla v sobě vyryté spirály a runové symboly.
„Piktové,“ zašeptal zděšeně Lofen. Raymond ale věděl, že tohle není nejhorší. Lidé v klecích na sobě měli známky po mučení a známky toho, že je zabil nějaký divošský kmen. To, co leželo na kameni uprostřed, ale bylo horší. Mnohem horší.
Kámen samotný byl plochá deska s vyrytými symboly divokých kmenů a znaky, které by mohly být magické, pokud by se něco takového v současnosti ještě objevovalo. Pomocí řetězů byly ke kameni připoutané ostatky muže. A nejhorší, nejhorší bylo, že ten muž sténal bolestí dokonce i teď. I když už měl být dávno mrtvý. Tělo měl poseté ranami a spáleninami. Kousanci a šrámy od spárů divoké zvěře. Z nějakého děsivého důvodu ten muž ale stále žil. Něco takového se zdálo nemožné.
„Říkají tomu kámen života,“ pronesl vozka s úšklebkem, který prozrazoval, že přesně ví, jaký děs teď Raymond cítí. „Ve starých dobách díky němu prý léčitelé udržovali při životě chlapy, které sešívali. Pro tenhle jsme našli lepší využití.“
„Lepší?“ zeptal se Raymond. „Tohle je…“ Pro to, jaké to bylo, ani neměl slova. Zlo to nevystihovalo. Tohle nebyl jen zločin proti jakémukoli lidskému zákonu. Tohle bylo naprosto proti přírodě. Bylo to špatné ve všech ohledech.
„Tohle čeká zrádce. Pokud nemají štěstí a nezemřou jako první,“ pronesl vozka. Kývl k jezdcům vedle vozíku. „Sundejte ho. Ať udělal cokoli, na řadu teď přichází někdo jiný. A vykliďte klece, ať jdou zvířata najisto.“
Strážní se s bručením pustili do práce a Raymond by utekl, kdyby toho byl schopen. Popravdě ho ale řetězy svíraly až příliš těsně. Nedokázal se ani zvednout nad postranici vozu, natož se překulit přes ni. Strážným to očividně bylo jasné, protože se bezstarostně pohybovali mezi klecemi a vytahovali z nich ostatky mužů i žen. Shazovali je na zem. Některé se rozpadly a jejich části se skutálely dolů z kopce. Strážní je tam nechali. Věděli, že se o ně postarají mrchožrouti.
Když
