prohlížel si mrtvá těla a téměř nemohl uvěřit, že toho byli vévodovi lidé schopní.
Přesto to tak bylo a on to nemohl zvrátit.
„Matko!“ vykřikl Royce. „Otče!“
Dovolil si doufat. I přes zkázu kolem. Někteří vesničané přece museli přežít. Museli se dostat do bezpečí. Drancující vojáci si nedávali pozor a vždycky jim někdo unikl. Nebo ne?
Royce si všiml další hromady těl na zemi. Tahle ale vypadala jinak. Tahle těla totiž neměla žádná zranění od mečů. Zdálo se, jako kdyby ti lidé prostě… zemřeli. Možná jako by je někdo zabil holýma rukama. Jenže to nebylo nic lehkého ani na Rudém ostrově. Royce to teď ale neřešil, protože to nebyli lidé, které chtěl najít. Nebyli to jeho rodiče.
„Matko!“ vykřikl. „Otče!“
Věděl, že pokud tu vojáci ještě někde jsou, určitě ho uslyší. Bylo mu to ale jedno. Jedna jeho část takovou možnost dokonce vítala, protože by to znamenalo příležitost je pobít. Přiměl by je zaplatit.
„Jste tu?“ vykřikl Royce a z jedné z budov se vypotácela postava. Byla pokrytá sazemi, působila otrhaným dojmem. Roycovi se na okamžik rozbušilo srdce. Myslel si, že ho možná slyšela jeho matka. Pak si ale uvědomil, že to není ona. Poznal starou Lori, která vždy děsila děti svými historkami a která o sobě někdy tvrdila, že má dar vidění.
„Tvoji rodiče jsou mrtví, chlapče,“ řekla a Roycovi jako by se v tu chvíli rozpadl svět. Úplně ztuhnul.
„To není možné,“ zavrtěl hlavou. Nehodlal tomu uvěřit. „Nemůžou být…“
„Jsou.“ Lori se posadila a opřela se o nízkou zídku. „Jsou stejně mrtví, jako už brzy budu i já.“
Když to dořekla, všiml si Royce krve na její zástěře. Rány po bodnutí mečem.
„Pomůžu ti,“ řekl a natáhl k ní ruku i přes to, jakou bolest sám cítil při myšlence na rodiče. Soustředění se na někoho jiného bylo jedinou věcí, která mi teď mohla pomoct.
„Nesahej na mě!“ vykřikla a namířila na něj prst. „Myslíš, že nevidím temnotu, která tě obklopuje? Myslí, že nevidím smrt a zkázu, která se zmocňuje všeho, čeho se dotkneš?“
„Vždyť umíráš,“ snažil se ji přesvědčit Royce.
Stará Lori pokrčila rameny. „Všechno umírá… tedy skoro,“ řekla. „Dokonce i ty nakonec zemřeš, i když předtím ještě zvládneš otřást světem. Kolik lidí ještě zemře kvůli tvým snům?“
„Nechci ničí smrt,“ odporoval Royce.
„Stejně k tomu ale dojde,“ opáčila žena. „Tvoji rodiče už zemřeli.“
Royce se zmocnil vztek. „To vojáci. Já je—“
„Vojáci ne. Ne kvůli nim samotným. Zdá se, že je nás víc, kdo vidíme nebezpečí, které ti jde v patách, chlapče. Přišel sem muž. Cítila jsem z něj smrt tak silně, že jsem se raději skryla. Bez problémů zabíjel silné muže a když zamířil k vám domů…“
Zbytek si Royce dokázal domyslet. V tu chvíli si ale uvědomil něco horšího. Zmocnilo se ho zděšení.
„Já ho viděl. Viděl jsem ho na stezce,“ vyhrkl. Sevřel v ruce meč. „Měl jsem vyjít ven. Měl jsem ho tam zabít.“
„Já viděla, co dokáže,“ řekla stará Lori. „Zabil by tě tak jistě, jako jsi ty zabil nás tím, že ses narodil. Dám ti radu, chlapče. Uteč. Uteč do divočiny. Ať tě už nikdy nikdo nevidí. Ukryj se, jako jsem se ukrývala já, než se ze mě stalo tohle.“
„Po tomhle?“ obořil se na ni Royce. Hořel v něm vztek. Cítil na tváři horké slzy a nebyl si jistý, jestli pláče kvůli smutku, vzteku nebo něčemu jinému. „Myslíš, že můžu jen tak odejít, když se stalo tohle?“
Žena zavřela oči a povzdechla si. „Ne, ne, nemyslím. Vidím… změnu celé země. Povstane král. Padne král. Vidím smrt a ještě víc smrti. Všechno proto, že ty jsi ty.“
„Pomůžu ti,“ řekl znovu Royce a natáhl ruku ke zranění na Loriině boku. Objevil se záblesk, jako když se člověk špatně otře o vlnu. Lori zalapala po dechu.
„Co jsi to udělal?“ obořila se na něj. „Jdi, chlapče. Jdi! Nech starou ženu zemřít. Na tohle jsem příliš unavená. Na tebe ještě čeká spousta smrtí, ať už půjdeš kamkoli.“
Ztichla a Royce si na okamžik myslel, že možná odpočívá. Byla ale až příliš nehybná. Vesnice kolem byla zase tichá a klidná. Royce v tom tichu vstal a nevěděl, co dál.
Pak si uvědomil, co musí udělat, a zamířil k domu svých rodičů.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Raymond mručel při každém trhnutí vozíku, na kterém ho i s bratry vezli na popraviště. Cítil každý záchvěv a nerovnost, jak se vozík dotýkal jeho potlučeného těla. Slyšel klapání řetězů, které ho poutaly a narážely do dřevěné podlahy.
Cítil strach, i když měl pocit, že ten se ho týká jen vzdáleně. Mnohem silnější byla bolest. Výprask od strážných způsobil, že se mu zdálo, jako by v těle neměl jedinou kost neporušenou. Jako by měl v těle spoustu střepů. Bylo těžké se soustředit na něco jiného, dokonce i na hrůzu ze smrti.
Strach, který vnímal, se týkal hlavně jeho bratrů.
„Jak daleko to asi ještě je?“ zeptal se Garet. Raymondovu nejmladšímu bratrovi se podařilo posadit se. Raymond viděl, že má obličej plný podlitin.
I Lofen se pomalu posadil. Kvůli době strávené v žaláři viditelně pohubl. „Ať už to bude jakkoli daleko, nebude to dost.“
„Kam myslíte, že nás vezou?“ zeptal se Garet.
Raymond jeho otázku chápal. Myšlenka na popravu byla hrozná sama o sobě, ale nevědět, co se mělo dít, kde se to mělo dít a jak se to mělo dít, byla ještě horší.
„To nevím,“ podařilo se odpovědět Raymondovi. Bolelo ho dokonce i mluvení. „Musíme být stateční, Garete.“
Viděl, jak jeho bratr přikývl. Tvářil se odhodlaně i přes situaci, ve které všichni tři byli. Raymond sledoval krajinu za postranicí vozu. Projížděli kolem farem a polí. Viděl několik hor, pár budov, podle kterých usoudil, že už jsou někde daleko od města. Vůz řídil jeden strážný, vedle kterého seděl další s připravenou kuší. Dva další pak jeli po stranách vozů. Rozhlíželi se, jako
