se musela zachránit sama. „Proč bys mě zabíjel, můj pane?“ zeptala se.
„A proč ne?“ opáčil. „Jistě, jsi hezká, máš blonďaté vlasy, zelené oči, jsi štíhlá, kdo by tě nechtěl za ženu? Rolnických dcer je ale všude dost.“
„Měla jsem dojem, že v mém manželství jde o něco víc,“ odpověděla Genevieve a snažila se přitom znít co nejklidněji. S čepelí u krku to nebylo nic lehkého. „Udělala jsem něco, čím jsem tě urazila?“
„Nevím, děvče. Urazila?“ zeptal se a Genevieve měla pocit, že jí jeho oči pronikají hluboko pod kůži. „Někdo poslal zprávu, ve které byla informace o směru chlapce, který zavraždil mého bratra. Jenže ta zpráva dorazila, až když bylo příliš pozdě. Nevíš o tom něco?“
Genevieve o tom věděla všechno, protože to byla ona, kdo tu zprávu zdržel. Udělala vše, co bylo v jejích silách, ale i tak měla pocit, že to nebylo dost. Ne vzhledem k tomu, co cítila k Roycovi. Přesto se jí podařilo udržet klidný výraz předstírané nevinnosti, protože právě tohle teď byla její jediná obrana.
„Můj pane, já ti nerozumím,“ vydechla. „Sám jsi řekl, že jsem jen rolnická dcera – jak bych mohla zdržet podobnou zprávu?“
Opatrně poklekla a dávala si přitom pozor, aby se nezranila o jeho meč.
„Tvoje rodina mi prokázala obrovskou čest,“ řekla. „Vybral si mě tvůj synovec, vévoda. Udělal ze mě svoji ženu a zajistil mi tak nové postavení. Žiju si tak, jak se mi nikdy ani nesnilo. Proč bych dělala něco, čím bych to ohrozila? Pokud opravdu myslíš, že jsem zrádce, pak mě zabij, můj pane. Zabij mě.“
Genevieve využívala svoji nevinnost jako štít. Doufala, že bude stačit k odražení meče, který se jí právě vznášel nad hlavou. Doufala… vlastně napůl nedoufala, protože smrt by možná vyvážila všechny špatné pocity, které teď měla. Zadívala se Altforovu strýci do očí a neuhýbala pohledem. Nehodlala jakkoli přiznat, že udělala, co udělala. Muž se napřáhl, jako by se chystal ke smrtícímu výpadu… a pak sklonil zbraň.
„Zdá se, Altfore, že tvoje žena má pevnější páteř než ty.“
Genevieve si dovolila znovu dýchat. Pomalu vstala, zatímco její manžel udělal několik kroků ke svému strýci.
„Strýčku, dost těch her. Jsem vévoda a můj otec—“
„Můj bratr byl takový hlupák, že ti odkázal panství. Nepředstírejme ale, že to z tebe dělá skutečného vévodu,“ přerušil ho Alistair. „Taková funkce totiž vyžaduje vůdcovské schopnosti, disciplínu a respekt ostatních. Ty nic z toho nemáš.“
„Mohl bych poručit svým mužům, aby tě odtáhli do žaláře,“ štěkl Altfor.
„A já bych jim mohl přikázat to samé,“ opáčil Alistair. „Řekni mi, koho myslíš, že by poslechli? Nejméně oblíbeného syna mého bratra, nebo jeho bratra, který velel armádám? Toho, kdo nedopadl jeho vraha, nebo toho, kdo bojoval u Haldermarku? Chlapce, nebo muže?“
Genevieve dokázala odhadnout správnou odpověď, ale nelíbila se jí představa, jak by se celá situace mohla vyvinout. Ať se jí to líbilo nebo ne, pořád byla Altforovou ženou a kdyby se ho jeho strýc rozhodl zbavit, nedělala si iluze o tom, co by se asi stalo s ní. Rychle přešla ke svému muži a vzala ho za paži. Lidé si to mohli vyložit jako gesto podpory. Ona mu tím ale chtěla dát najevo, aby se držel zpátky.
„S tímhle vévodstvím to jde z kopce,“ pronesl Alistair. „Můj bratr chyboval a dokud nedojde k nápravě jeho chyb, postarám se, aby vše fungovalo, jak má. Je tu někdo, kdo by chtěl zpochybnit mé právo?“
Genevieve si moc dobře všimnula, že stále drží v ruce meč. Očividně čekal na kohokoli, kdo se odváží promluvit. A samozřejmě to musel být zrovna Altfor.
„Čekáš snad, že ti budu přísahat věrnost?“ obořil se na něj. „Čekáš snad, že před tebou pokleknu, když otec udělal vévodu ze mě?“
„Vévodou se člověk může stát dvěma způsoby,“ štěkl Alistair. „Z nařízení panovníka nebo tím, že se titulu zmocní silou. Máš něco z toho synovče? Nebo poklekneš?“
Genevieve poklekla dřív než její manžel. Zatahala ho za paži, aby ho přiměla ji následovat. Ne, že by jí záleželo na jeho bezpečí, ne po tom, co udělal, ale věděla, že na něm záleží i její život.
„Dobrá, strýčku,“ procedil Altfor zaťatými zuby. „Poslechnu. Zdá se, že nemám na vybranou.“
„Ne,“ souhlasil lord Alistair. „To nemáš.“
Přelétl pohledem po místnosti a lidé jeden po druhém poklekali. Genevieve viděla dvořany i sloužící. Dokonce i Moira padla na kolena. Genevieve by zajímalo, jestli se její takzvaná kamarádka pokusí svést Altforova strýce stejně jako Altfora.
„To je lepší,“ pronesl lord Alistair. „A teď chci, aby vraha mého bratra hledalo víc mužů. Uděláme z něj exemplární případ. Tentokrát bez nějakých okolků. Zemře, jak si zasluhuje.“
Dovnitř vpadl posel v livreji. Genevieve viděla, jak zmateně těká pohledem mezi Altforem a lordem Alistairem. Očividně se snažil přijít na to, komu doručit zprávu. Nakonec se obrátil k Altforovu strýci, což byla podle Genevieve jasná volba.
„Můj pane, odpusť mi,“ řekl, „ale na ulicích dochází k nepokojům. Lidé povstávají ve všech državách bývalého vévody. Potřebujeme tě.“
„Abych lůze ukázal, kde je její místo?“ odfrkl si lord Alistair. „Dobrá tedy. Shromáždi muže, kteří se neúčastní pátrání. Sejdeme se na nádvoří. Ukážeme té sebrance, co dokáže skutečný vévoda!“
Odešel z místnosti. Cestou se opíral o dlouhý meč, který už ale zasunul do pochvy. Genevieve si s úlevou vydechla, ale její pocity neměly dlouhého trvání. Altfor vstal a ve vzduchu se vznášel jeho vztek.
„Vypadněte, všichni!“ zařval na shromážděné dvořany. „Ven, pomozte mému strýci s potlačením povstání, pomozte mu s hledáním zrádce, ale nechtějte, abych to musel opakovat!“
Začali odcházet a Genevieve se chystala vstát a odejít s nimi, ale ucítila Altforovu ruku na rameni. Přidržel ji v pokleku.
„Ty ne, ženo.“
Genevieve čekala a sál se postupně vyprazdňoval. Nakonec v něm zůstala jen ona, několik strážných a v jednom koutě i Moira. Dívala se na ni a ani se nesnažila předstírat soucit.
„Ty,“ vyhrkl Altfor. „Okamžitě mi řekneš, jakou roli jsi sehrála v Roycově útěku.“
„Já…
