udělat?“ zeptal se pasáček. Royce viděl, jak nad tím přemýšlí.
„Jen je odveď pryč od vesnic,“ řekl. „Musím se vrátit do té svojí a ty se budeš moct vrátit k sobě domů, jakmile se jim ztratíš z dohledu.“
„Takže se snažíš vykroutit z vraždy?“ zeptal se chlapec.
Royce ho chápal. Pasáček vepřů se nechtěl zaplétat do něčeho tak ošklivého. Jenže tak to nebylo. On tam nebyl, když Royce vrhl oštěp.
„Každý den nás utiskují,“ řekl Royce. „Jen si berou a berou a nic nám za to nedávají. Vévoda mi vzal ženu, kterou jsem miloval a dal ji svému synovi. Uvěznil mě na ostrově, kde jsem viděl chlapce v mém věku, jak je masakrují. Musel jsem bojovat na život a na smrt v jedné z jam! Je čas to změnit. Je čas, abychom vše změnili k lepšímu.“
Chlapec zvažoval jeho slova.
„Pokud se nevrátím do své vesnice, zemře spousta lidí,“ pokračoval Royce. „Pokud tam ale půjdu a oni mě budou sledovat, zemře jich ještě víc. Potřebuji tvoji pomoc.“
Pasáček udělal krok kupředu. „Dostanu za tohle zaplaceno?“
Royce rozpřáhl ruce. Nic neměl. „Pokud tě pak najdu, vymyslím způsob, jak ti to vrátit. Jak tě najdu?“
„Jsem Berwick z Horního Lešamu.“
Royce přikývl a zdálo se, že pasáčkovi to tak stačí. Vzal si Roycova koně a vyskočil na něj. Pobídl ho kupředu a vyrazil mezi stromy směrem, kterým nebyla žádná z vesnic, které Royce znal. Royce si vydechl úlevou.
Ta ale netrvala dlouho. Pořád se ještě musel ztratit. Přesunul se zpátky mezi stromy, našel si místečko, na kterém se mohl přikrčit ve stínu kmene a za cesmínovými větvemi.
Skrčený nehnutě čekal. Téměř ani nedýchal napětím. Prasata kolem pokračovala v rytí v zemi. Jedno z nich se k němu přiblížilo a očichávalo keř, za kterým byl schovaný.
„Vypadni,“ zašeptal Royce a přál si, aby zvíře odešlo. Když zaslechl blížící se zvuk kopyt, ztichl.
V zorném poli se mu objevili jezdci. Všichni dobře vyzbrojení i vystrojení. Vypadali ještě vztekleji než na začátku. Royce vážně doufal, že pasáčka vepřů svou lstí neohrozil až příliš. Možná ho do svého útěku neměl zatahovat.
Jedno z prasat se k němu nepřestávalo přibližovat. Royce měl pocit, že jeden z mužů sleduje právě tohle prase. Zůstal naprosto nehnutý – dokonce ani nemrkal. Kdyby prase na jeho přítomnost jakkoli zareagovalo, muži by ho jistě našli a zabili.
Muž pak odvrátil pohled a vojáci znovu vyrazili.
„Pohyb!“ vykřikl jeden z nich. „Nemůže být daleko!“
Vojáci vyrazili pryč cestou, kterou předtím odjel pasáček vepřů. Nejspíš sledovali jeho stopy. I když už byli pryč, Royce stále zůstával v úkrytu. Svíral v ruce jílec meče a čekal. Chtěl se přesvědčit, že nejde o past, že se ho nesnaží vylákat ven.
Nakonec se odhodlal vyjít ven. Vystoupil na mýtinu a odstrkoval přitom prasata. Rozhlédl se a snažil se přijít na to, kterým směrem byla jeho vesnice. Díky své lsti získal trochu času, ale i tak musel jednat rychle.
Musel se dostat domů dřív, než tam vévodovi muži všechny pobijí.
KAPITOLA DRUHÁ
Genevieve mohla jen tiše sedět ve velké síni a sledovat, jak její manžel zuří. Ve chvílích, kdy nezuřil, byl na Altfora vlastně docela příjemný pohled. Měl delší kudrnaté hnědé vlasy, ostré rysy a hluboké tmavé oči. Genevieve si ho ale vždycky představovala jako navztekance, jako by právě to bylo jeho skutečné já.
Neodvažovala se pohnout, aby na sebe neuvrhla jeho hněv. Očividně v tom nebyla sama. Všichni ostatní vévodovi sloužící a nohsledi jen nehnutě a mlčky postávali, nechtěli k sobě přitáhnout jeho pozornost. Dokonce i Moira jako by se držela zpátky, i když se pořád stavěla tak, aby ji Genevieve dobře viděla. Byla jejímu manželovi bližší než ona a to ve všech směrech.
„Můj otec je mrtvý!“ vykřikl Altfor, jako by snad v místnosti byl někdo, kdo ještě nevěděl, co se stalo v jámě. „Nejdřív můj bratr a teď můj otec. Oba je zavraždil zrádce a zdá se, že mi k tomu nikdo z vás nemá co říct.“
Genevieve připadal jeho vztek nebezpečný, byl příliš divoký a neřízený, snažil se najít někoho, na koho by mohl hodit vinu. Uvědomila si, že by byla ráda, kdyby tu s ní byl Royce, ale současně byla ráda, že tu není.
Ještě horší bylo, že ji z jeho nepřítomnosti bodalo u srdce. Přála by si, aby mohla udělat něco jiného, než jen stát po boku svého manžela a sledovat ho z okraje jámy. Jedna její část by teď chtěla být s Roycem a Genevieve nemohla dovolit, aby to na ní Altfor poznal. Už teď běsnil a jí bylo jasné, že by si svůj vztek klidně mohl vybít na ní.
„Tak bude to někdo řešit?“ zařval Altfor.
„Právě na to jsem se chtěl zeptat, synovče,“ ozval se drsný hlas.
Když si Genevieve všimla muže, který vstoupil do místnosti, měla chuť se před ním ukrýt stejně jako před Altforem. Před Altforem se chtěla ukrýt, protože se bála jeho burácejícího vzteku. Na tomhle muži ale bylo něco podivně klidného a chladného. Jako by byl z ledu. Byl asi o dvacet let starší než Altfor, řídly mu vlasy a měl štíhlou postavu. Zdálo se, že se opírá o hůl, ale když se Genevieve podívala lépe, zjistila, že je to dlouhý meč v pochvě. Z mužových pohybů usoudila, že se o něj muž opírá kvůli nějakému zranění, ne kvůli věku.
„Strýčku Alistaire,“ pozdravil ho Altfor. „My jsme… tě nečekali.“
Altfor vypadal, jako by ho příchod jeho strýce rozrušil. Genevieve to překvapilo. Altfor měl dřív všechno pod kontrolou, ale přítomnost staršího muže ho úplně změnila.
„To je vidět,“ pronesl muž. Sevřel v ruce dlouhý meč, o který se opíral. „Vzhledem k tomu, že jsi mě nepozval na svatbu, sis nejspíš myslel, že zůstanu na svém panství, do města už nevkročím a dovolím ti, abys po smrti mého bratra všechno zničil.“ Rozhlédl se a pohledem vyhledal Genevieve. „Blahopřeji ke svatbě, děvče. Synovec si očividně vybírá tupé ovce.“
„Ty… takhle se mnou mluvit nebudeš,“ vyhrkl Altfor. Zřejmě mu chvíli trvalo, než si uvědomil, že by se měl zastat i Genevieve. „Ani s mojí ženou. Já jsem vévoda!“
Alistair přešel ke Genevieve a tasil meč. V jeho ruce působila zbraň dojmem, že nic neváží. Přesto bylo jasné, že je ostrá jako břitva. Genevieve ztuhla. Když jí Altforův strýc přiložil čepel
